"Nejhorším hříchem vůči našemu bližnímu není nenávist, ale lhostejnost."
George Bernard Shaw

Únor 2014

Buncher – smějící se od ucha k uchu

26. února 2014 v 17:51 | ~J~
Smál se, řehtal se na celé kolo a běžel. Už mu docházely síly, běh byl důležitější než smání se, prostě si nemohl pomoct. Řehtal se a řehtal. Tak jednoduše všechny převezl. 'Naprosto geniální plán, naprosto.' pomyslel si.
"Geniální!!" křičel, avšak nikdo nebyl okolo a stále se mohl smát. Tohle miloval.
Avšak jeho plán byl hodně těžký. Jednotlivé věci sice moc těžké nebyly. Jenže muselo klapnout úplně vše. A nejenže klaplo úplně vše, ještě mu to celkem zjednodušili! Hned, co přijeli do vězeňské nemocnice, tak ho stabilizovali a svlékli do naha. Potom mu oskenovali konečky prstů a chrup. To bylo celkem nepříjemné, ale vzhledem k tomu, že měl nízký tep, tak se mu zcela neprokrvoval mozek a vše už si ani nepamatuje. První zásadní věc, co by bodla, aby vyšla byl malý gumový balónek naplněný čerstvou prasečí krví. Když jej stabilizovali a ošetřili mu ránu, chvíli ji nechali nezakrytou a on si ho tam vložil. Rána skoro nekrvácela, takže se i ni skoro nestarali a sotva ji následně ovázali. Potom už na ten malý předmět v jeho hrudi nepřišli. A když byl odvezen na JIPku, tak jednoduše napjal svaly na hrudníku a balónek bouchnul. Rozervalo to ty jednoduché obvazy a všichni si mysleli, že se mu prorazila nějaká tepna. Nastal zmatek. Ránu nikdo nekontroloval a jako záblesk štěstěny se doktor Spencer naklonil nad něj, aby mu zkontroloval tep. Buncher mu za to vzal klíčky od archivu. 'Zatracená klika,' ušklíbl se. Jinak by si pravděpodobně někdo všiml poškozených dveří dřív, než by bylo záhodno.
Potom si to Spencer zamířil jiným schodištěm a dvě sestřičky s dvěma strážnými ho vezli na sál. Na tuhle část byl hrdý. Na ruce si nedávno způsobil menší jizvu, do níž si vložil malý šperháček na pouta. To celé přelepil náplastí. Sice jej svlékli, ale na tohle nepřišli. 'Měli jiné starost.' zase se usmál. Pro cvičeného muže je odemknutí standardizovaných pout otázka vteřin. A Buncher byl dobře vycvičený. Potom si počkal a před archivem vzal pouta, připoutal k sobě oba strážné a lokty je udeřil do jejich hlav, oba se skáceli k zemi. Ruce měli na převozném lůžku a tak podivně na něm omráčeně viseli. Buncher hned vstal a dvě sestřičky pro něj nebyly problémem. Jednu praštil do spánku a druhou se rozhodl přiškrtit. Položil je na lůžko a odemkl si dveře do archivu. Zatlačil je dovnitř a ještě kontroloval, zdali je někdo neviděl. Všichni byli omráčení a věděl, že má ještě čas. Teď se ale modlil.
Jeden z jeho přátel poslal doktorovi balíček s nějakými bezcennými informacemi a uvnitř byla tajná přehrádka. V ní byly tři dálkově ovládané rozbušky a vysílačka. Nechápal, jak to mohlo projít. Vlastně chápal, sám ten plán vymýšlel a vzhledem k tomu, že kurýři často pospíchají s vyžádáním si důležitých informací a archiv je zcela nedigitalizovaný kvůli bezpečnosti, tak vše musí být rychlé a nějaké rozsáhlé kontroly balíčků nehrozí. Navíc všechny dorazí k doktorovi, takže kdyby tam něco mělo, tak by to byla bomba a na to kontrolu mít musí. Tady ale bomba nebyla. Buncher jen musí vyrobit trošku trhaviny, aby potom mohl odpálit přívod elektřiny a záložní zdroj. Jinak by se ven živ nedostal. To pro něj nebyl problém, v laboratoři vedle by mohl vyrobit dost výbušniny, aby vyhodil do nebe celý komplex. Taky tam našel nějaký staré džíny a tričko, na to si hodil lékařský plášť a ještě objevil nějaké podivné brýle, což se mu náramně hodilo. Zkontroloval omráčence, popadl papíry, dvě rozbušky s trhavinami a vše potřebné si dal za pásek. V doktorském plášti potom vyrazil do suterénu k přívodu elektřiny.
Cestou potkal doktora Spencera, trošku ho čekal a jelikož nechtěl, aby šel do své kanceláře - archivu, tak ho poslal někde dolů. Potkali se na rohu chodby a málem do sebe narazili. Buncher byl omráčen tíhou okamžiku, že ho málem zapomněl poslat do technického. Avšak zavčasu se vzpamatoval a svou repliku nějak zvládl a když dr. Spencer zamířil dolů, tak se mu ulevilo. Věděl, že má pouze nějakých sedm minut, než Spencer objeví, že to byla bouda. Rychle sjel výtahem a rozbušky umístil. Věděl přesně kde. Tato budova kdysi sloužila jako muzeum techniky a plány se tedy daly jednoduše sehnat. Tedy, relativně jednoduše. Buncher musel dlouho hledat, aby nějaké staré kusy objevil na černém trhu. Jakmile se budova stala vězeňskou nemocnicí, ostatní plány byly zničeny státem. To už ale musel pospíchat do prvního patra do úklidové místnosti. V ní se často větralo, takže nebylo podezřelé, když okno bylo otevřené. A tohle bylo na plánu nejnepříjemnější. Hluboko v nose měl zastrčený speciální drátek, ani nevěděl, z čeho je, ale co věděl, tak že ten drátek pokryli drobnými částečkami diamantů, takže byl neuvěřitelně tvrdý a dokázal přepilovat téměř cokoliv. Piloval, co mu síly stačily, ale nestíhal, Spencer už bude vědět, že to byla bouda a spustí alarm. Ještě neměl dopilované mříže natolik, aby povolily, ale už musel zmáčknout tlačítko. Nejdřív se nažhavila rozbuška v archivu a zapálila malý ohýnek. To jen pro jistotu, najednou začaly křičet všechny alarmy a zase začal pilovat. Vduchu odpočítával a po deseti vteřinách silně kopl do železné mříže. Ta se rozletěla a současně uslyšel ránu, vše utichlo a on vyběhl. Vzápětí se však rozsvítila nějaká světla a světlo na strážní věži se začalo žhavit a svítit jeho směrem. Dal se do běhu, protože už byl odhalen, k jeho štěstí jen měla rozbuška neplánované zpoždění a než začalo svítit, ozvala se druhá rána a vše definitivně stihlo. I záložní zdroj byl vyřazen. Vojáci už byli na půli cesty ven ze strážních bud a začali střílet. S tímhle nepočítal. Vojáci však dostali sami sebe do křížové palby, protože se potřebovali dostat do dobré střelecké pozice. Zaznělo pár výkřiků z obou stran a střelba pomalu ustala, navíc šla celkem jiným směrem, než kde se Buncher nacházel. V tom se na něj vrhli psy.
"Zatraceně!" procedil skrze zuby. Sáhl si za opasek a vytasil jednoduchou foukačku, kterou vyrobil v laboratoři u archivu. Byla to v podstatě nějaká trubka a pod černým pláštěm, který našel ve sklepě měl ukryté malé injekční stříkačky naplněné jedem. Ještě je musel upravit, aby se jed dostal do psa a nezůstal ve stříkačce, protože nevyvine dostatečnou rychlost na to, aby se zmáčkla při nárazu. Takže tam nakonec vyvrtal malé dírky a zkrátil jehlu. Jednu tehdy vyzkoušel a střelil ji do zdi. Zkouška v laboratoři proběhla úspěšně, trubka byla dostatečně úzká a snad dostatečné množství jedu z ní vyteklo. Teď byla na řadě praxe. První ranou se pokusil zasáhnout psa, jenž přibíhal zprava, minul ho a vystřelil znova, to už ho snad trefil, druhého psa zatím neviděl a proto se zase rozběhl k plotu. Vypadalo to, že ten druhý trhá na kusy už mrtvého vojáka. Než se rozběhl k Buncherovi, tak ten už byl na plotě. Plot byl původně pod proudem a pořádně vysoký, ale teď nešla elektřina a plot byl studený. Buncher se se svým výcvikem celkem jednoduše dostal nahoru, chvíli šplhal dolů a potom seskočil. Vojáci k němu rychle dobíhali a začali zase střílet, Buncher se krčil a běžel dál a dál. Když byl mimo dostřel, zkontroloval si papíry a začal se smát, potom si začal rekapitulovat svůj geniální plán.
"Muhehehe!!" smál se na hlas a stále ještě běžel. V hlavě už dokončil rekapitulaci a už viděl zaparkované auto. Zvolnil tempo. Všem se již ztratil, takže si to mohl dovolit, vlastně si to mohl dovolit už dávno. Aspoň se proběhl, fyzičce to neuškodí.
Když doběhl k autu, opatrně ho obešel, aby zjistil, zdali někde není nějaký problém, třeba bomba pod podvozkem. Vše shledal, že je v pořádku a rozhlédl se okolo, jestli nikdo nejde. Nešel. Opatrně se sehnul k levému zrcátku a odklopil odrazovou plochu, za ní se nacházel nepatrný prostor, od kterého byly dány klíčky. Jednoduché a účinné. Odemknul, nastartoval a odjel. Chvíli se díval, jestli ho nesledují a když zjistil, že ne, tak odbočil mimo cestu a ve křoví se převlékl do oblečení, jež si nechal dát do kufru. Vše proběhlo v pořádku, dokonce měl v kapse jeho nových džín i mobilní telefon. Potřeboval si zavolat, vlastně si i chtěl zavolat. Nastoupil, staré oblečení si hodil do kufru. Nastartoval a vyjel zase na hlavní cestu. Zkontroloval, jestli jej někdo nesleduje, a zamířil si to ke svému dočasnému stanovišti. Buncher měl dobrou paměť, vytočil číslo a čekal, než to někdo na druhé straně zvedne.
"Dobrý den, prosím vás, potřeboval bych..." vyřizoval si svůj telefonický hovor.
Auto si nechal několik bloků od svého přechodného bytu a zbytek šel pěšky. Těsně před vchodem narazil na plakát se svou podobiznou. Naštvaně ho strhnul z toho sloupu, papír zmuchlal a hodil do popelnice. Potom si to zamířil do hlavního vchodu, ve kterém zmizel.


Paní trošku staršího věku si jeho počínání všimla, jeho tvář jí zůstala v hlavě. Došla na místo, kde byl strhnut plakát, nic z něj nezbylo, naklonila hlavu a na dalších sloupech byly naprosto stejné podobizny, poznala na nich toho muže a ihned zavolala na číslo uvedené pod portrétem. Přeci jen by to mohl být nebezpečný lump a ještě by se něco mohlo stát. Nahlásila vše, co viděla, včetně čísla paneláku, do něhož vstoupil. Kdyby to neudělala ona, tak by to udělal někdo jiný, aspoň bude bezpečno...
"Vař, zaky je voda voda horká." pomyslel si Buncher. Stará povídačka jeho mámy.

4000 návštěv!!

21. února 2014 v 19:14 | ~J~ |  Moje záležitosti
Zdravím, mí milí čtenáři,
dneska jsme se dostali na téměř magickou hranici 4000 návštěv mého blogu. Moc bych chtěl poděkovat všem mým čtenářům a každému, kdy byť jen zbloudí na můj blog. Přemýšlel jsem, čím bych Vás mohl odměnit za svou věrnost, a napadlo mne jedno malé překvapení, i když pro ty, co můj blog sludují již dýl by to mohlo být (vítané?) pokračování nečeho, co jsem kdysi, možná u nějakého výročí blogu, nakousl. Jen pro info, letos někdy začátkem léta to budou dva roky, co mám blog v provozu a vím, že nejsem zrovna moc pravidelně přispívající bloger a někdy mám své tmavé chvilky, tak doufám, že mi to budete dál vesele promíjet :-D Tak se těšte na překvápko a já se Vás pokusím nenapínat zrovna krátkou dobu :D
Ještě jednou díky a užijte si brzkého jara :D

Buncher – v hledáčku kamer

21. února 2014 v 18:59 | ~J~
Pan Smith seděl ve své kanceláři již od pozdního odpoledne. Nejdřív se o tomto případu dozvěděl od podřízených a ani se o něj moc nezajímal, avšak až začaly na svět přicházet další podrobnosti, cítil, že případ nabírá na váze a jako šéf antiteroristického oddělení by o něm měl vědět a právě tehdy poprvé spatřil záběry z přepadení.

Hokej

19. února 2014 v 20:06 | ~J~ |  Moje záležitosti
Sledujete někdo hokej na OH? Začátek zápasu s USA nebyl špatný, ale teď už je to taková utopia, že bychom nevyhráli, i kdyby náš tým koučoval Thomas More ;-D :-(
PS: Hemský ale válí...

Buncher – ozvěna jeho stínu

19. února 2014 v 17:58 | ~J~

Hned jakmile stabilizovali jeho zdravotní stav, vrhla se na něj kupa lidí, svlékli ho donaha, ostříhali mu vlasy, odebrali všechny přívěsky, náramky a vše ostatní, kde by mohl mít nějaké pomůcky, aby si zjednodušil útok, dokonce zkontrolovali i zuby, jestli v nich nemá kianidovou plombu, kterou by se dokázal zabít. Pryč se dostat nemohl, ochrana byla prvotřídní, u sebe neměl žádné zbraně a kdyby si chtěl nějaké opatřit, tak by měl smůlu, všechny střelné zbraně jsou pojištěny tečkou otisků prstů - může je použít jen jediný člověk, když nemají přiložený příslušný prst na senzoru, zbraň jednoduše nevystřelí, všechny léky jsou zamčené a klíče mají tito ozbrojení muži. Lékaři zbraně nemají, ale mají své ochranky. Okna jsou jsou zabezpečena alarmem a mřížemi, venku hlídají psi a okolo je ostnatý drát pod proudem. Kdyby se i tak chtěl někdo pokoušet utéct, viděly by jej kamery i s nočním viděním a okolo byly strážní příbytky, kdyby se jen někdo mihl kolem, tamější vojáci by naklusali a prohledávali terén, dokud by toho zmrda nenašli a nezabili. Mírumilovná práce, většinou tam polehávali a sledovali obrazovky, zdali se něco děje.
Dr. Mark Spencer nenáviděl svou práci. Musel se dennodenně přehrabovat v archivu a hledat karty lidí. V archivu byl zaznamenán každý člověk, co tudma prošel. Jeho přesný zdravotní stav, dokonce i stav jeho orgánů, kdyby náhodou umřel, tak aby se jeho orgány rychle mohly přepravit k člověku, jenž je potřebuje. Často se sem vraceli lidi, co už tu jednou byli, a že tu již bylo lidí... A často byly žádány karty pacientů, kteří se nacházeli i na druhé straně planety. Dr Spencer to tu nenáviděl. Nic nebylo řešeno digitálně, byly tu tisíce zdravotních karet a přepsat všechno by trvalo měsíce, navíc takto to mělo obrovskou výhodu. Tím, že to nebylo uloženo digitálně na počítači, nehrozilo nebezpečí, že by ta data ukradl nějaký zbloudilý hacker. Toho dne mu přišla kupa dopisů. Nechápal to, v době internetu. Dokonce mu přišel i nějaký balíček, nebylo v něm nic užitečného a se spoustou dalších věcí jej nahrnul do koše. Teď jej trápily jiné věci.
Dr Spencer dostal na starost nějakého šíleného teroristického sebevraha. Celkem se jej bál, kdo ví, čeho je schopný. Právě byl převážen na JIPku do třetího patra, tam se na něj měl doktor Spencer podívat. JIPka byla kousek od jeho kanceláře, takže zatím nikam nespěchal. Ani se mu nikterak nechtělo. Většinu času trávil v archivu a nějakého polomrtvého teroristu dostal na starost jen velmi občasně. V nemocnici bylo dost doktorů, bohužel, před nedávnem si jeden vzal dovolenou a dva dny zpátky byl jeden naléhavě povolán do terénu. Dr Spencer tak měl po dlouhé době pacienta, jelikož ostatní doktoři byli zaneprázdněni. Zavřel dveře od archivu a klíče si chvíli přehazoval z ruky do ruky, potom si je zasunul do kapsy a nervózně si to šinul chodbou na JIPku.
Přišel včas. Na druhém konci místnosti se rozrazily dveře a kupa lékařů okolo jednoho pojízdného lůžka se dala do pohybu. Proboha, jeden člověk a tolik doktorů kolem něj, Mark neměl vůbec radost, nechtěl, aby mu někdo umřel za jeho služby. Nesnášel svou práci. Za tohle by degradovali na uklízeče, pomyslel si. Přišel ke zraněnému.
"Jak se jmenuje?" otázal se mezitím, co jej převáželi a připravovali mu lůžko.
"Jméno neznámé, neměl u sebe žádné doklady, chlapi z technického mu už sebrali otisky prstů i otisk chrupu pro případ, že by byl veden v databázi, ale vzhledem k tomu, že ještě žádné výsledky nepřišly, tak je čistý." Odpověděl mu muž se složkou plnou papírů a mezitím se v ní přehrabával. Dr Spencer ho sjel podivným tázavým pohledem.
"Takže naprostý nováček a nebo někdo zkušený, co si teroristoval v zahraničí, minimálně vypadá lehce opáleně. Ale i tak se pro jistotu zeptám. Kde jsou klíče od pout, co má na nohou a na rukou? A přidělte mu dva strážné." odpověděl.
"No, pro všechny případy mu vyměníme pouta, ale to až se jeho stav stabilizuje, zatím má klasické, co mají jednotný klíč, aby nenastal problém v případě, že by se mu udělalo hůř a musel na sál. Klíče..." zadrhl se muž s papíry v půlce věty. Mezitím přenášeli zraněného muže z pojízdného lůžka na klasické lůžko a s dopadem muži vytrysklo spoustu krve z hrudi.
"Dopr..." ulevil si doktor Spencer a poodstoupil od muže, hned na to se však přiblížil a zkontroloval tep.
"Zatím žije," konstatoval, "vypadá to na vnitřní krvácení, okamžitě ho odvezte na sál. Zavolejte dr Clarka, aby asistoval na sále, já jdu ještě sehnat..." jeho slova mizela i s ním, jakmile sestupoval po lékařském schodišti dolů, mezitím raněného vezli cestou, odkud přišel dr Spencer na JIPku, na operační sál.
Dále zamířil do hlavního centra nemocnice, kde si zařídil připravení sálu a dostatečný personál k operaci. Věděl, že tohle je smrtelně důležité. Podle toho, co slyšet, je zraněný muž neznámý terorista, možná dokonce od nové teroristické organizace a protiteroristická organizace nutně potřebuje toho muže živého a u výslechu. Dr Spencer si zařídil ty nejlepší chirurgy, dokonce se rozhodl, že sám nebude operovat, i když to měl v plánu a přenechá to někomu zkušenějšímu, ne že by si rád nezaoperoval, už taky nebyl chvíli na sále, ale tohle by jej mohlo stát kariéru. Byl šíleně nervózní. Tekly z něj potoky potu. Že raději nezůstal doma ve vyhřáté posteli, mohl by se čučet na telku, kdežto teď musí přebírat zodpovědnost...
Jakmile dorazil na sál, zarazil se. Nikde raněný muž nebyl, chirurgové se již pomalu připravovali, dezinfikovali se a chystali si nástroje, jež budou potřebovat při operaci, zatím však nebylo koho operovat. Doktor Spencer si pomyslel, že se asi přihodily nějaké komplikace a museli zastavit, aby jim nezemřel a tak po páru minutách přešlapování na místě se vydal do třetího patra přesnou cestou, kterou měli jet s pojízdným lůžkem. Kráčel dlouhou chodbou a zatím je nikde nepotkal, stoupl si před dveře výtahu, zmáčkl tlačítko a čekal. Vlastně očekával, že až se dveře otevřou, tak z tama vyjedou i s raněným. To se však nestalo a tak doktor nastoupil a vyjel až do třetího, kráčel chodbami, zahýbal na rohy a neustále zrychloval tempo, jímal jej špatný pocit. Když zatáčel do chodby s dveřmi do archivu, málem do něj narazil jiný doktor. Nejdřív jej chtěl okřiknout, ať si dává pozor, ale nakonec si to rozmyslel a zpařil jej pohledem.
"Á, doktor Spencer, právě jsem vás hledal, poslali mne z technického, abych vám sdělil, že identifikovali toho muže, kterého vám přiřadili. Je to nebezpečný terorista a okamžitě za nimi máte zajít a přitom se sejít se šéfem ochranky, aby měl tu nejvyšší ostrahu." vyhrkl ze sebe druhý doktor. Spencer mu skoro ani nevěnoval pozornost, skákal nadšením.
"Díky," odvětil stroze a přehnal se okolo své kanceláře a zamířil si to do technického, úplně zapomněl na operaci, chtěl se dozvědět, co je ten totální šílenec zač. V hlavě mu už značnou chvíli ležela otázka, co za maníka by šlo loupit bez jakékoliv pokrývky hlavy a s bombou. Měla vůbec vybuchnout? Doktor byl natolik zapřemýšlený, že si ani nevšiml špatně umytých šmouh na kachličkách po stranách chodby. Vzal to rychle po schodišti u JIPky a vynořil se v technickém oddělení. A hned našel šéfa:
"Tak co teda víte?" hned se jej nedochvějně zeptal.
"No, jestli máte na mysli toho teroristického maníka, tak je čistý, projeli jsme všechny databáze otisků prstů bezúspěšně a dokonce jsme kontrolovali i otisk chrupu, ani tam jsme nenalezli žádnou schodu. Co jsme ale udělali, tak jeho fotky jsme předali federálům a ti již začali schraňoval informace." odvětil šéf odděleni.
"Ale mně bylo řečeno, že víte, kdo to je." skoro až zařval dr Spencer.
"Nic takového nevíme, ale jakmile se dozvíme něco nového, tak vám budeme neprodleně informovat." prohlásil a odešel. Spencer začal pukat zlostí, nechápal, že mu to nedošlo, ta podoba. Ten raněný byl tím doktorem, co se s ním srazil na chodbě, zatracené brýle, jinak by ho poznal! Hned se rozhodl vyhlásit poplach. Nemusel, poplach se spustil sám. Požární.
Vše začalo houkat a blikat, dr Spencer nevěděl, kam dřív skočit. Najednou uslyšel ránu a potom ticho. Vypla elektřina, když začal nabíhat záložní zdroj, uslyšel druhou ránu, světla znova zablikala a vypla se. Přes veškeré ticho uslyšel kňučení psů venku, potom střelbu vojáků a výkřiky. Běžel k oknu se podívat, co se děje venku, všude byla tma, jen chvilkově se objevovaly nažloutlé tečky, jak kulky opouštěly hlavně zbraní hlídačů. Tohle se vážně nemělo stát, ani nevěděl, jak se to přihodilo. Nejdřív si myslel, že ten raněný je šílenec, teď si již byl jistý, je to šílenec, ale génius zároveň. Teď však bylo důležité zjistit, co tu chtěl a následně, jak utekl. Doktor Spencer měl před sebou dlouhý večer.

Buncher – ležící, spící

15. února 2014 v 14:59 | ~J~
Pomalu se usazoval prach, rána byla veliká, okolní doprava musela být odkloněná.

Poezie

14. února 2014 v 21:21 | ~J~ |  Citáty
Poezie je asi jediná věc na světě, kterou je lehčí vytvářet, než konzumovat.

Buncher – muž s kyticí růži

14. února 2014 v 15:37 | ~J~
Řada byla dlouhá, paní u přepážky se mohla přetrhnout, aby stíhala tak velký nápor lidí, resp. Nevypadalo to, že by tam zrovna hrála solitaire. Do řady přišel další čekatel. Říkal si Buncher.

Rozhodnutí

13. února 2014 v 21:37 | ~J~ |  Citáty
Dříve, než-li se lidi zamyslí, jak se rozhodnout, měli by se sami sebe zeptat, jestli jsou dostatečně zralí na to, aby se dokázali rozhodnout správně.

Proud

11. února 2014 v 20:06 | ~J~ |  Citáty
Pouze mrtvé ryby plavou s proudem.
- Malcolm Muggeridge


"Zavři oči své,
abys snil.
Ráno je otevři,
abys ty sny naplnil"


"Go any road you want, you couldn't find the right one, because only the time is able to show you the truth"