"Nejhorším hříchem vůči našemu bližnímu není nenávist, ale lhostejnost."
George Bernard Shaw

Srpen 2014

Nikději a dávněji

31. srpna 2014 v 23:37 | ~J~ |  Próza
Bylo ráno, možná poledne, kdo ví. Co bylo horší, ani jsem nevěděl, který to už byl rok. Něco mi říkalo, že to mohlo být v roce 1963. Ne, ne - ne. To rozhodně ne. Tak dlouho to být nemůže, kráčel jsem malým kopečkem vzhůru ku kostelu. A ty stromy, co tam rostou, byly ještě malé. Teď jsou o něco větší, ale ne o tolik, aby rostly 51 let. Jaký rok to mohl být, možná osmdesátý devátý. Možná devadesátý pátý? Nevím. Na tom však nesejde. Co však bylo zvláštní, na kostelních hodinách nebyly číslice. Ani tam nebylo nic kromě ručiček. Kostel měl zašlou nažloutlou barvu a svody vody už měl odpadnuté. K němu ještě vedla asfaltová cesta, avšak kosek nad kostelem končila a přerůstala v obrovské staveniště. Ano, stavil se tam dům, okolo nějž chodím snad dennodenně. Tehdy měl ještě zdi jen z páru cihel a střechu neměl vůbec. Byl holý, rozestavěný. Bylo to zvláštní, vzduch voněl totiž podzimem. Kde dnes rostou statné chvojky, nebylo nic. Kde zmizel hřbitov - či jsem ho jen neviděl? Možná ne. Možná ne...
Tam, kde dnes leží asfaltová cesta, byl jen vyježděný kus pole. Vedl dál? Asi jo. Zhlédl jsem místo, kde nyní stojí náš dům. Co tam bylo? Nepamatuji si zhola nic. Asi jen pole. Jen holé pole... Avšak baráky po levé straně tam snad stály. Možná tehdy byly nové. Teď již dávno zejí starobou. Avšak pak se cesta začala stáčet. Asi na opačnou stranu, než kam se stáčí dneska. Asi na tu stranu, kde v dnešní době vede polní cesta. Avšak ne, tehdy tam ještě polní cesta nebyla. Bylo tam něco naprosto jiného. Cesta, vlastně, asi jen udupaný kus země se stáčel do údolí, možná do kaňonu. Páchla tam stoka, po stranách tam byly kvádry pískovce a vedlo to níž a níž. Někoho jsem zahlídl. Muž s baterkou. Nevěděl jsem, co dělat. Měl jsem totiž pocit, že tam byl vstup zakázán. Měl jsem pocit, že to je zloděj. Kráčel jsem dál. Byl to strážník s baterkou. To byla již tma? Stmívalo se, či jsem jen scházel dolů do jeskyní? Byl to hodně zvláštní strážník, možná spíše četník. Na hlavě měl černý, vysoký a štíhlý klobouk. A nevšímal si mně. Asi měl svou práci. To i já. Zajímal jsem se, kam ta cesta vede, protože dnes. Dnes je na tom místě jen kus pole a ani náznak kaňonu...
Je to moc zvláštní vzpomínka, stovky let stará, či to byl jen sen?

Ta moje oblíbená

12. srpna 2014 v 0:03 | ~J~ |  Próza
....tr-tr-tr-t.t-r.r-rn-tn-ttrr-ttrr--t.t-r.r-rn-tn-ttrr-ttrr--t.t-r.r-rn-tn-ttrr-ttrr--t.t-r.r-rn-tn-ttrr-ttrr...
Kdo ji pozná má u mne čokoládu.

Vesmír mezi obřádky

10. srpna 2014 v 23:55 | ~J~ |  Próza
Předkračování: http://papanekthefirst.blog.cz/1408/vesmir-v-krabicce

Teď přeskakuji. Ale jen se chci ujistit, že vše chápete. Myslíte si, že by v tomto světě byl Bůh? Než si zodpovíte - správná odpověď je ta, že jsem to již napsal výše, tak pro ty, co to nezachytili, tak si to prosím přečtěte znova. A jestli žil Ježíš? Nežil. Existoval? I to je výše. Mezi obřádky.
A zpátky. Řekl jsem, že v tomto světě roste tráva, avšak jsem také říkal, že zde neprší. Heh. Jak to? Ta tráva není skutečná, je to jen další metafora jako slunce a déšť? Není. Existuje. A z čeho roste? Ze svitu slunce a z lásky. A teď, abych předešel dalším otázkám. To světlo ze slunce nedopadá na její listy, avšak do jejího srdce. A tohle už vám nevysvětlím, abyste si na něco taky mohli přijít sami.
Tak jo, už vás nebudu déle napínat. Žijí lidé? Doufám, že odpověď tušíte. Ne. A jsou lidé? Pochopitelně! Jaký by měl tento svět jinak smysl!? A nebo by měl smysl?
No dobře. Abych byl přesný. Lidé neexistují. Ale něco malého, průstřelného a neprůstřelného, co je v nich - a nazývejte si to, jak chcete - existuje. Je to jejich samá podstata. A jak "žijí"? Vždyť to jsou jsou jen mysli! Ves skutečnosti se rozpínají, až vnímají celý vesmír. Až vše pochopí. Vnímají trny trávy, stébla rákosu. Vnímají konce a začátky. A jak jsem říkal, že je můj vesmír konečný - krabice a nekonečný. Tak nekonečným jsem myslel právě představy těchto podstat. Jejich smyslem je vytvářet, ukončovat a jejich představy jsou nekonečné. Sahají za začátky a konce. Mají sny a fantazie. Takové fantasie, na které by jeden nepomyslel. Třeba fantasie, jaký by mohl být svět, kdyby byl materialistický. A v právě jednom z těchto fantazijních světů žijeme my. Pruda, co?

Vesmír v krabičce

10. srpna 2014 v 22:58 | ~J~ |  Próza
Bylo nebylo - nebyl jeden svět. V tomto světě neplatila matematika. E se nerovnalo mc na druhou a neexistovalo pí. Jak tedy vypočítat objem koule? Obsah kruhu? Nijak. V tomto světě neexistovaly ani kruhy, ani koule, ani obsahy. Určitě se říkáte, že to musel být smutný svět. Když nelze spočítat délku kruhu, nelze spočítat obvod pneumatiky, nelze spočítat rychlost auta a jak potom dodržovat silniční předpisy. Ale i v tomto je háček. V tomto světě totiž neexistují kola, auta, pneumatiky, silniční předpisy, kružnice dokonce ani kružítka. Aha, a jak by se tedy měly navrhovat domy a obydlí pro lidi? Jestli neexistují kružítka, nebudou existovat ani pravítka a co pak? Říkáte si, aha, to je jasné, v takovém světě nebude slunce, které by na vás pražilo, stejně tak tam nebude déšť, který by vás nechal promoknout, takže lidé žádné domy nepotřebují. Ne, to se mýlíte. Déšť a slunce v tomto světě existují. Už jste mne dostali, co? Ne. Myslíte si, že v tomto světě neexistuje chlad, pocit promočení, mokro, horko, zima, dokonce snad ani hlad, žízeň a nemoci? Existují. Tak už se vám z hlubin vědomí dere správná odpověď? Ano, neexistují lidé. Dokážete si to představit? Jestli jo - tak - krása, že?Ale vydržte, to ještě není všechno. Určitě si myslíte, že existují planety - přeci jen - řekl jsem, že existuje slunce. A - neexistují. Stejně tak neexistuje slunce. Ale teď to nedává smysl, když jsem vám řekl, že slunce existuje. Ne, to byla blbost. Existuje totiž Slunce. Asi byste si jej nedokázali představit. Nelze se ho dotknou, nemůže vás opálit, ale přeci jen je žhavé a vysílá světlo do všech konců všeho. A jak tedy může existovat déšť? Nejsou planety, že jo? Vsadím se, že ani ten si nedokážete představit. Déšť v tomto světě je pocit, když si umyjete ruce, když se osprchujete nebo když po namáhavém dni ulehnete do postele a zavřete oči, chápete? Tuším, že ano.

Asi si myslíte, že jen stavím snové závěje a můj vesmír nemá pevné podklady. Má. Stejně tak byste určitě přemýšleli nad tím, že můj svět bude nekonečný. Nebude. Bude. Jak se to vezme. V mém světě budete mít pevnou pod nohama pevnou půdu - pardon - pevný vesmír. Tento vesmír má podlahu, má stěny a má strop. Na podlaze roste tráva a stromy, mimochodem. Mohli bychom jej nazývat místností, krabičkou... A tato krabička je tak malá, že by se Vám vešla na špičku malíčku. Ale to je nemožné, protože byste vedle toho světa nemohli fyzicky existovat. Stejně tak by ta krabice byla tak velká, že by se to ní vešel celý vesmír - tam i zpět. Všechny prostory, všechny čas. Zkrátka úplně vše. A přeci prťavý.

A možná sem přidám i druhý díl...;-)

Úskalí života

10. srpna 2014 v 20:09 | ~J~ |  Citáty
Nemá smysl psát knížku o životě, když život nepíše knížku o mně.

Žij

5. srpna 2014 v 21:57 | ~J~ |  Citáty
Žij, protože život je kratší než lusknutí prsty, žij, protože je hlubší než černá díra, žij, neboť je širší než samotný vesmír!
"Zavři oči své,
abys snil.
Ráno je otevři,
abys ty sny naplnil"


"Go any road you want, you couldn't find the right one, because only the time is able to show you the truth"